Hned po Vánocích mě postihla nějaká rýma a kašel. Nebyl to sice COVID, ale i tak mě to potrápilo. Teprve 22. ledna jsem si troufla alespoň na krátkou procházku. No a kam? Po téměř měsíci polehávání, kdy jsem vyrazila ven jen v nejnutnějších případech jsem si řekla, že to chce něco na krátkého, osvědčeného. Hlavně ale ven, do lesa. Tak jsme se vydali na Loretu a ke kapli sv. Jana Nepomuckého. Je to taková naše jistota. Vždycky je tam pěkně. Hned na začátku cesty se nám otevřel nádherný výhled na Týnec a jeho dominantu Týnecký zámek. Zdá se mi, že takhle v zimě, kdy jsou stromy bez listí a na zemi leží trochu sněhového poprašku, je zámek nějak líp vidět a vypadá mohutnější.
Tentokrát jsme zvolili trochu jinou trasu než obvykle a místo po okraji lesa jsme šli přímo přes les. Tradičně jsme si to namířili ke sv. Janu. Tradičně fotka zříceniny a hlavně toho výhledu spadlou kopulí a pohled oknem do lesa. Bohužel zřícenina v pochmurném počasí působí, že se brzy zřítí i ten zbytek který ještě stojí. Jsem zvědavá, jak dlouho budu ještě ten výhled fotit. Je to takové magické místo, které by určitě stálo za záchranu. Ale jde o to, jestli by pak ještě bylo magické, kdyby tam byla třeba restaurace nebo rozhledna. Asi ne. Nejlepší by bylo, kdyby to zůstalo tak jak to je, ale zub času by přestal hlodat.
Po zastávce u kaple jsme se vydali na Loretu a zpět k autu a domů. Docela foukalo a po měsíci lenošení jsme usoudili, že nám to tak stačí. Na bobry se podíváme zase příště.
Komentáře
Okomentovat