Vodní hamr Dobřív a procházka při řece Klabavě

 Neplánované výlety se nám obvykle daří. Ještě ráno jsme mysleli, že nikam nepojedeme. Venku bylo docela nepěkné počasí a taky nás trochu zmáhala lenost. Nakonec jsme vymysleli kompromis a vyrazili jsme na zámek Nebílovy. Měli jsme ho v plánu už dlouho a vždycky jsme nakonec vybrali jinou trasu. Hned při příjezdu do Nebílov nás překvapilo velké množství aut parkujících snad na každém volném metru. U zámku se shlukovaly davy lidí. Asi se tam konala nějaká akce. Nejspíš hasičská, podle několika hasičských aut stojících před zámkem. Okamžitě jsme změnili plány a Nebílovy jsme jen projeli. Koukla jsem do mapy a zaujal mě Dobřív. Je to jen 20 km od Nebílov. 

V Dobřívě nás navigace zavedla na úzkou silničku mezi domky. Když píšu domky, tak myslím opravdu malebné roubenky. Téměř všechny krásně opravené. To bylo první překvapení. Vypadalo to jako ve skanzenu, ale tady byly roubenky evidentně obydlené. Nevím, jestli trvale nebo jen na víkendy, ale v každém případě stály za vidění. Když se nám podařilo zaparkovat, vydali jsme se pěšky k vodnímu hamru.

 Prohlídky se konají každou celou hodinu, kromě poledne. Pochopitelně poslední prohlídka před polednem nám těsně utekla. Nevadí, stejně jsme se chtěli projít, tak jsme nejdřív vyrazili po modré turistické trase kolem rybníka a pak lesem při řece Klabavě. Hned na začátku byla odbočka k železitému prameni jménem František. Pramen jsme našli a se zájmem jsme si přečetli povídání o místní železité vodě. Hledali jsme i kolegu mangan, ale ten zřejmě nebyl přítomen, protože jsme nenašli žádná mastná kola. Porcelán jsme s sebou neměli, abychom mohli ověřit jeho přítomnost pomocí černajícího hrnku nebo talíře. Vzali jsme vážně povídání hamernického vodníka, který praví, že voda z pramene má blahodárný účinek na paměť. Kdo prý se jednou z pramene napije, do smrti na to nezapomene. To znělo dost zlověstně, tak jsme vodu raději neochutnávali.

Do prohlídky hamru zbývaly 2 hodiny, tak jsme pokračovali podél toku Klabavy hodinu tam a hodinu zpět. Cestou jsme objevili několik pěkných pohledů na řeku. Mimochodem, když se Klabava rozvodní, myslím, že bych nechtěla být v její blízkosti. 

Na prohlídku hamru jsme dorazili právě včas. Průvodce nejen že zajímavě vyprávěl o historii a současnosti hamru, ale k našemu překvapení nám předvedl všechny ty stroje a hejblata v chodu. Dva přítomní kováři nám předvedli práci se železem. Nikdy jsem nic takového v provozu neviděla a moc se mi to líbilo. Ale nevím proč, si na mě průvodce "zasedl". Nejdřív si mě vybral, abych podržela kus železa, které se rozhodl pomocí obrovského sekacího stroje přeseknout. No, to ještě nebylo tak hrozné. Železo jsem držela a průvodce spustil stroj. Ten stroj ukrojil železný prut úplně hladce, čekala jsem nějaké škubnutí, ale v ruce to nebylo poznat. Pak mě vyzval, abych sáhla na doruda rozžhavené železo. Předvedl jak se to správně dělá. No trochu jsem se toho obávala. Ale přeci si neuříznu ostudu a neodmítnu, že? Poprvé jsem těsně před dotekem uhnula. Podruhé už jsem na železo opravdu sáhla. A ono to opravdu nepálilo. Byl to docela zážitek. Jestli sem ještě někdy na prohlídku zavítám, tak budu dělat frajerku, a budu se na sahání na rozžhavené železo hlásit dobrovolně. No, a nakonec prohlídky kovář vykoval hřebík a hádejte, komu ho hned po tom, co ho vytáhl z vody dal do ruky?

Na tohle železo jsem si sáhla

Po obrovském zážitku z hamru jsme ještě po hrázi prošli směrem do města ke švédskému kamennému mostu, a nakonec jsme navštívili pamětní síň herce Jindřicha Mošny, který měl manželku z Dobříva a často tam pobýval. 

Celý výlet se nakonec nad očekávání vydařil a návštěvu vodního hamru mohu opravdu vřele doporučit.